Kaplan v nemocnici
O tom, v čem kaplan v nemocnici může být přínosem nejen pro pacienty, nám povyprávěla kaplanka Eržika Frinková.
Kdo je nemocniční kaplan?
Kaplani jsou teologicky vzdělaní duchovní/faráři ze státem uznaných církví, které zaměstnává nemocnice. Jsou členy multidisciplinárních týmů, etických komisí, popř. paliativních týmů. Nemocniční kaplan pečuje o všechny pacienty a jejich blízké bez rozdílu jejich vyznání. Na prvním místě je vždy důstojnost člověka a teprve pak až jeho spiritualita. Forma péče se řídí přáním pacienta – může to být rozhovor, aktivní naslouchání, sdílení, nebo jen tichá přítomnost, modlitba, případně předčítání posvátných textů či udílení svátostí. Kaplan poskytuje podporu i zdravotnímu personálu a sdílí s nimi břemeno jejich odpovědnosti.
Co je paliativní péče?
Paliativní péče je přístup zaměřený na zvyšování kvality života pacientů a jejich rodin v situaci, kdy čelí život ohrožující nemoci. Jejím cílem je komplexní léčba/řešení/tišení bolesti a dalších příznaků nemoci, včetně psychických, sociálních a spirituálních obtíží, které mohou pacienta a jeho blízké trápit. Pro dobrou paliativní péči je zásadní otevírání těžkých témat spojených se závěrem života. Důraz na komunikační dovednosti všech, kteří se o tyto pacienty starají, je tedy zcela zásadní. Otevřeně mluvit o smrti a umírání je vždy těžké, ale pokud to pacient potřebuje, je důležité se tématu nevyhýbat, nebát se a nabídnout účast, pomoc a podporu.
Od října 2023 působím jako nemocniční kaplanka na ODLP Mělník. Jsem členem multidisciplinárního týmu a účastním se lékařských vizit, od kterých se pak odvíjí moje návštěvy u jednotlivých pacientů. Moje práce je závislá na dobré spolupráci se všemi profesemi na ODLP. Jako kaplan poskytuji duchovní podporu lidem, kterým vstoupila do života nemoc – svou přítomností, nasloucháním, porozuměním, či modlitbou. Jedním z pacientů, kterého jsem začala pravidelně navštěvovat, je pan Antonín Heřman, pacient v paliativním režimu.
Poslání nemocničních kaplanů – s úctou k lidskému životu
Naše seznámení neproběhlo bez emocí. Pan Heřman si kaplana propojil s konkrétní církví, ke které se stavěl velmi negativně, a to na základě špatného zážitku z dětství. Vysvětlila jsem mu, že kaplani mají ekumenický rozměr. Nenahrazují církev ani péči farářů jednotlivých denominací o své věřící, navzájem ale spolupracují a zprostředkovávají např. návštěvy u pacientů. Kaplani pečují především o pacienty bez církevního zázemí a věnují se zároveň i jejich blízkým.
Cesta důvěry, respektu a vzájemné otevřenosti
Díky vzájemné otevřenosti jsme si k sobě našli cestu a začali se pravidelně setkávat. Kaplani dbají na zachovávání důstojnosti a hodnoty každého lidského života, a to s respektem k jejich osobnímu přesvědčení, a především k jejich osobnímu příběhu. Pan Heřman zde nedávno se svou rodinou oslavil své 90. narozeniny. A to je důvod k rekapitulaci naplno prožitého života.
Co dělá život životem – aneb o smysluplné práci a naplněném životě
Pan Antonín Heřman se narodil jako jedno ze tří dětí do rodiny ševce v pražských Ďáblicích. Jeho cesta k vytoužené profesi filmového osvětlovače nebyla přímočará, protože měl „pochybný třídní původ“. Díky své vytrvalosti nakonec v roce 1952 nastartoval svou profesní kariéru u filmového studia Barrandov, která trvala téměř 50 let. Osvětlovací technika vážila mnohdy více, nežli ten, kdo s ní manipuloval, a musela se bezpečně dopravit i do těch nejméně představitelných míst – do hluboké přírodní propasti, na ruskou Sibiř či na mořské útesy aj. Pan Heřman se nakonec vypracoval na vrchního osvětlovače a spolupracoval na sedmdesáti českých i zahraničních filmových titulech. Mezi jeho filmy patří legendární Petrolejové lampy, Noc na Karlštejně, Tajemství hradu v Karpatech, Jáchyme, hoď ho do stroje, Adéla ještě nevečeřela, Morgiana, Cirkus v cirkuse, Kačenka a strašidla, Jak dostat tatínka do polepšovny a jiné.
Rekapitulace života a historické doby, která formuje…
Se svými filmy zároveň prožil od r. 1952 až po r. 2002 kus historické doby, která ho nějak formovala. Byl u slavné filmové éry 60. let, tzv. “československé nové vlny“, i následné normalizace po r. 1968. Spolupracoval s režiséry takových jmen, jako byli Juraj Herz, Věra Chytilová, Karel Kachyňa, Pavel Juráček, Oldřich Lipský či Marie Poledňáková. A jako ve všech profesích – i on zažíval slávu, ale i zklamání, když např. nebyl vybrán do technického týmu na film, který se točil v zahraničí, protože opět neodpovídal správnému „politickému profilu“. Náročná profese kladla velké nároky i na jeho osobní život. O to více, když se mu postupně narodily dvě děti. Manželé Heřmanovi se nakonec v roce1964 přestěhovali z Prahy do Všetat za manželčinými rodiči. Bydleli v domě nedaleko cukrárny rodiny Palachových, se kterými se sousedsky znali a dostali od nich i svého prvního psa. Stejně jako celá místní komunita, i oni pak sdíleli tragický osud Jana Palacha. V tichosti, režimu navzdory, pak vyjadřovali rodině Palachových různými způsoby solidaritu. Především v dny tragického výročí, kdy byly celé Všetaty obsazené tajnou policií, místní zapalovali za okny svých domovů jako tichou připomínku a zároveň protest svíčky. Po roce 1989 zažil pan Heřman osobní návštěvu prezidenta Václava Havla v Barrandovských ateliérech. Ten jako restituent filmové ateliéry odmítl a nabídl je k privatizaci. Posledních deset let svého pracovního života pan Heřman již přesluhoval jako správce Barrandovských ateliérů.
Jak terminální diagnóza změní život
Pan Heřman je na ODLP Mělník hospitalizovaný od května 2023. O své nemoci chtěl být co nejvíce informovaný. Dozvěděl se, že jeho stav je terminální a neléčitelný. Jednou z cest, jak se s tím vyrovnat, jsou dobré vztahy a radost z každodenní přítomnosti těch, které má rád. Po rozhovoru s paní primářkou a se svou nejbližší rodinou se rozhodl pro paliativní péči v závěru svého života. Je to péče zaměřená na kvalitu života, dobrou léčbu případných projevů závažné nemoci, podporu nemocného a také jeho blízkých. Pan Heřman se snaží prožít každý den tak, jako by to měl být ten poslední. Má radost ze všech návštěv, nejvíce však z přítomnosti své rozvětvené rodiny, se kterými si přeje strávit co nejvíce času.
Jak by měl vypadat dobrý závěr života (?)
Pan Heřman má za sebou 90 let naplněného života. V rozhovoru se často vrací k různým přelomovým událostem a rekapituluje. Závěr života by měl být tak trochu i odrazem toho, co prožil. Přeje si být co nejdéle se svými blízkými a léčbu zaměřenou na tlumení bolestí. A také má přání, aby jeho zdravotní stav personál zbytečně nezatěžoval.
Setkání s kaplanem
O pana Heřmana pečují lidé hodně profesí – lékaři, zdravotní sestry, rehabilitace, aktivizace, sociální pracovnice, pečovatelé i sanitářky. A také kaplan. Pan Heřman má se všemi dobrý a otevřený vztah, často vzájemně vtipkují a on všechny okolo sebe rád obdarovává různými laskominami. Přesto, že je komunikativním a optimistickým pacientem, o své nemoci a umírání se mu hovoří těžce a vnitřně ho to velmi bolí. Zatímco úkony některých profesí jsou striktně dané časovou dotací, čas kaplana je daný potřebami konkrétního pacienta. V neuspěchaném rozhovoru s kaplanem se tak mohou otevřít i těžká témata, která nemají lehké řešení. Ani kaplani neznají odpovědi na těžké existenciální dotazy a často je společně hledají se svými pacienty. Nabízí však svou empatickou přítomnost, což znamená být nablízku těm, které něco bolí.
Rozhovor s panem Antonínem Heřmanem vedla kaplanka Eržika Frinková.