MUDr. Irena Závadová
Na začátku tohoto roku nastoupila na pozici primářky oddělení dlouhodobé lůžkové péče MUDr. Irena Závadová. Paní doktorka se dlouhou dobu věnovala paliativní péči a přes deset let působila jako primářka mobilního hospice Cesta domů. Rádi bychom ji u nás uvítali a trochu Vám ji představili.
- Proč jste se rozhodla stát primářkou oddělení dlouhodobé lůžkové péče?
Začínala jsem jako internista a posledních 12 let jsem pracovala jako paliatr v mobilním hospici Cesta domů – vlajkové lodi domácí paliativní péče. A po těch 12 letech jsem zatoužila se znovu vrátit k interní medicíně a zároveň k péči o závažně a dlouhodobě nemocné pacienty. Pracovat jako primář na oddělení dlouhodobé péče považuji za velkou výzvu. Je to pole neatraktivní, opomíjené, trochu možná i tabuizované a přitom tak zoufale potřebné. Většina pacientů z našeho oddělení jsou křehcí geriatričtí pacienti, kteří stojí bohužel často na okraji zájmu celého zdravotně – sociálního systému. Demografická data jsou nepříznivá. Populace stárne, přitom nemocí a závislosti přibývá, finance nejsou a mladí se do péče nehrnou. Ale všichni jako by hráli hru na šťastné starší dámy a pány pobíhající díky novému léku na chrupavku po horách. Jak kdysi řekl Bernard Shaw „Stárnutí je otrava, ale je to jediný způsob, jak se dožít vysokého věku.“ A je, nebo lépe mělo by být v zájmu nás všech přemýšlení o tom, co všechno si naše společnost může dovolit a co si dovolit nesmí.
- Jaké jsou Vaše plány a cíle pro toto oddělení?
Nechci, aby to znělo jako idylka, pečujeme i o pacienty zahořklé, kteří se zlobí na situaci, do které se dostali. Pro které je skoro nemožné vyrovnat se se ztrátou soběstačnosti a samostatnosti a kteří používají personál a rodinu jako hromosvod. Přesto porozumění situaci může všem pečujícím – laikům i profesionálům – pomoci zachovat si právě tu profesionalitu. A je jasné, že dobré vybavení a vyhovující prostory leccos usnadní.
- Chtěla byste něco změnit tak, aby se ještě zvýšila kvalita péče a spokojenost pacientů a jejich rodin?
Vždycky je co změnit, vylepšit, upravit, dělat jinak. Měla bych spoustu nápadů, zároveň se pohybuji v nějak nastaveném prostředí a to musím respektovat. Musím pracovat s reálnými možnostmi. To nejdůležitější pro mě teď je, dát pacientům a rodinám signál, že jsem jim k dispozici. Že sice mohou telefonovat jen v určitý čas, ale že se každé odpoledne snažím obcházet oddělení a pokoje a aktivně příbuzné vyhledávat a společně mluvit o tom, co se s jejich blízkým děje, co by si pro něj přáli a zda je to jejich přání reálné a za jakých podmínek.
Řada pacientů by určitě profitovala z podpory psychoterapeuta/psychologa, někteří by potřebovali kaplana, jiní ergoterapeuta nebo logopeda. Řadě dalších by pomohl dobrovolník, se kterým by si mohli jen tak popovídat nebo který by jim předčítal knížku. Bohužel i přes trvalé hledání, nejsou mnohé odbornosti k dispozici na trhu práce. Individualizovaný přístup je dnes hodně skloňovaný termín, ale realita je prostě jiná. Budeme se snažit do budoucna tyto služby zajistit.
Také by pomohla dobře vybavená místnost pro rozhovory s rodinami a důstojný prostor na rozloučení se zemřelým. Pro blízké bývá velmi důležité moci zemřelého vidět, rozloučit se s ním, ještě mu něco říci, zároveň je ale právě tato potřeba v institucích často přehlížená.
- Jak se vypořádáváte s komunikací s pacienty a jejich rodinami, zejména v těžkých situacích?
Já mám naštěstí právě díky paliativní medicíně vzdělání, které mi hodně pomohlo zlepšit komunikační dovednosti. Sama v některých komunikačních kurzech učím. Například kurz ESPERO (existuje pro lékaře i pro sestry) je naprosto jedinečný a mohu ho vřele doporučit všem, kteří se chtějí v komunikaci zlepšit. Komunikační kurzy pořádá i IPVZ nebo Centrum pro rozvoj paliativní péče. Existují i kurzy specificky určené pro dětskou problematiku.
Je neuvěřitelné, že komunikaci nepovažujeme za techniku, kterou bychom se měli učit povinně již na medicíně. Žádný internista by nešel operovat slepé střevo, ale každý, internista či chirurg, vede rozhovory o závažných věcech, ačkoli nikdy neměl přednášku, seminář či stáž, kde by se téhle dovednosti učil. Komunikace je základní lékařův (a nejen jeho) nástroj. A když dobře komunikuji, mnohem snáze se vyrovnám i já sama s tím, že mi pacient zemře, že rodina pláče nebo že se naopak zlobí. Lépe chápu to, co se asi odehrává.
O těžkých situacích se samozřejmě nemluví lehce, ani po sebelepším kurzu. Jenže když vím jak na to, tak je to přeci jen snazší. Pro mě jako lékaře, ale i pro pacienta a rodinu. O rakovině, ukončení dialýzy, geriatrické deterioraci se dá mluvit a pacient a rodina to dokáže ocenit. Dá se mluvit o umírání, o smrti a to i u mladých lidí nebo dokonce dětí. Určitě každý z nás zažil situaci, kdy se povedlo předat závažnou zprávu, a pacient poděkoval. „Je mi to moc líto, ale chodit už nebudete.“ a pacient na to: „Děkuji za upřímnost.“ Teprve pak můžete společně vytvořit reálný plán a cíl péče. Co se bude odehrávat, když pacient už chodit nebude. Co mu lékař může skutečně nabídnout a co všechno bude do budoucna pacient potřebovat, aby mohl žít tak nejlépe, jak to situace dovolí.
- Je podle Vás významná podpora rodiny pro proces léčby a zotavení?
Tohle je návodná otázka, takže určitě ano. Rodina může nemocného povzbudit, být mu oporou. Nebo taky ne. Zase jsme u komunikace – lékař potřebuje i rodinu jako spojence, partnera, který může nemocnému pomoci překonat akutní obtíže a zotavit se. Zvládnout novou situaci, adaptovat se a přijmou nový stav věcí. Rodina, která nerozumí tomu, co se odehrává, může někdy komplikovat léčebný postup.
- V čem je oddělení dlouhodobé lůžkové péče jedinečné v rámci nemocnice?
To je zajímavá otázka. Po těch třech měsících se domnívám, že je to právě ta komplexnost potřeb řady našich pacientů a jejich blízkých spojená s dlouhodobostí péče. Mě vlastně hodně baví to notoricky nefungující zdravotně-sociální pomezí. Baví mě spolupráce se sestrami, sociální pracovnicí (nemám to označení ráda), ošetřovatelkami, rehabilitačními a aktivizačními kolegyněmi. Já jsem na nich závislá. Na 96 lůžkách ve dvou lékařích se potřebujete spolehnout, že vám z kuchyňky dají vědět, že někdo nechce jíst. Nebo že se nedaří rehabilitace, protože paní má bolesti, které u vizity z nějakého důvodu nechce říci. Snažím se, aby do noční pohotovosti a do víkendu, kdy není na oddělení lékař, bylo vše dobře promyšleno a nastaveno, zároveň vím, že je na sestry spoleh. Že vědí, kdy mají pacienta odeslat na akutní lůžko a kdy naopak stačí využít některý z léků předepsaných podle potřeby.
- Jak odpočíváte ve svém volném čase?
Zahradničím, bojuji se slimáky a chodím na procházky. Ráda čtu a ještě pořád se ráda učím. Cesta domů mě naučila, jak je důležité umět si stanovit hranici, nebrat si moc často práci domů a dokázat si říci, tohle teď nebudu řešit.
- Máte nějaký svůj oblíbený citát?
Mám ráda výroky generála armády Spojených států George Pattona (1885–1945). Poslední můj oblíbený zní: „Jestliže myslí všichni stejně, potom někdo nemyslí.“